Upravit stránku

Historie

V roce 1956 se basketbalisté bývalého Tatranu Pardubice, jehož vysoce fotbalové zaměření basketbalu příliš nepřálo, obrátili na tajemníka nedávno vzniklé (1952) Tělovýchovné jednoty Rudá hvězda s přáním převést svoje odvětví do Rudé hvězdy. Jednání, která vedli za basketbalisty Tatranu Karel KOMERS a Josef ŠLINGR, byla nakonec úspěšná a položila základ basketbalového oddílu v Rudé hvězdě. Největším problémem nového oddílu bylo najít vhodné sportoviště. Jediné volné místo bylo v Autopavilonu v Tyršových sadech. Podmínky však byly kruté. Podle nařízení basketbalového svazu se mohlo hrát jedině v prostorách s teplotou minimálně +10 °C. Autopavilon byla letitá stavba postavená u příležitosti Celostátní výstavy tělovýchovy a sportu v roce 1931, která pochopitelně neměla ústřední topení a k dispozici byla pouze násypná kamna na koks. Jedině díky obětavosti správce Autopavilonu pana NOVÁKA se zde nakonec dalo hrát. Hlavním organizátorem basketbalu v té době byl Ing. Ladislav FOREJTEK – trenér, organizační pracovník a pokladník v jedné osobě. Postupem času se k němu přidali další spolupracovníci – manželé HLADÍKOVI, Evžen PANOVSKÝ, Miroslav ŘECHKA a hlavně nezapomenutelný Jiří KNAP, který se později stal obětí autohavárie a oddíl v něm ztratil vysoce obětavého spolupracovníka.

Léta 1956–1962

Léta 1956–1962 byla obdobím stabilizace výkonnosti klubu a hráčského kádru. Tyto faktory spolu se zvýšeným zájmem Rudé hvězdy o basketbal přivedly oddíl až k vítězství ve II. lize v sezóně 1961/62 a tím k historicky první účasti v I. lize v sezóně následující. V barvách Rudé hvězdy do prvoligových bojů zasáhli tito hráči: BARTOŠEK, BEK, BÍLÝ, BRENDL, DIVIŠ, KALHOUS, KOMERS, KOPECKÝ, KUBEŠ, PIŽL, PRÁŠEK, RICHTER, SKŘIVÁNEK, SPEJCHAL a ŠLINGR. Trenérem družstva byl Ing. Jaroslav LEVÍNSKÝ, který před sezónou nahradil pracovně zaneprázdněného Ing. Forejtka a u družstva působil až do sezóny 1965/66, v jejímž průběhu (1. 1. 1966) nastoupil do funkce trenéra Luboš BULUŠEK. Sotva kdo mohl tehdy tušit, že právě tento malý velký muž vydrží ve funkci trenéra, asistenta trenéra či hlavního trenéra klubu více než 25 let a stane se legendou pardubického basketbalu. Pod jeho vedením došlo k trvalému usazení Rudé hvězdy mezi prvoligovou elitou, jediné chmury na tvářích basketbalových příznivců přinesly sestupy v sezónách 1967/68 a 1976/77, vždy však pouze na jedinou sezónu. Zatímco první sestup byl ještě spíše dílem nedokončené struktury chodu klubu, který postupně přecházel na stále profesionálnější bázi, druhý sestup již bylo možno považovat za zcela zbytečný. Ve funkci prvního trenéra působil dlouholetý reprezentant Jiří AMMER, kterému se nepodařilo vyladit mezilidské vztahy v týmu, a to se nakonec ukázalo být nejdůležitějším faktorem. Jinak ovšem lze více než čtvrtstoletí Buluškovy práce v Pardubicích hodnotit jako vysoce úspěšné: 4. místo v roce 1970, 2. místo 1974, 4. místo 1981 a 2. místo 1983 v roli prvního trenéra, mistrovský titul o rok později, bronz v roce 1985 a 4. místo v roce 1986 v roli asistenta a zároveň hlavního trenéra klubu patří k největším úspěchům klubu v celé jeho historii.

Léta 1971–1994

Druhá polovina Buluškova působení je úzce spjata s činností jeho nejvýznam nějšího žáka – Jana SKOKANA. Razantní trenér nové basketbalové generace patřil spíše k průměrným hráčům Rudé hvězdy, ale zkušené oko trenéra Buluška brzy postřehlo, že by právě on mohl být důstojným nástupcem. Počínaje poslední pardubickou druholigovou sezónou 1977/78 dostával v roli hrajícího asistenta stále více příležitostí k seberealizaci u týmu a postupně přebíral iniciativu při vedení tréninků. Jeho náročnost a nekompromisní přístup se náramně hodily při práci se stále novými a novými vojáky, kteří do Pardubic rukovali ve stále větším počtu a kvalitě. Všechny výše zmíněné úspěchy po roce 1977 je tedy jednoznačně možné považovat za úspěchy nerozlučného tandemu, nikoli práce jednotlivce. Ojedinělý úspěch v roce 1984 – mistrovský titul – pro Pardubice pod vedením tohoto tandemu vybojovali tito borci: František BURGR, Jan FALTÝNEK, kapitán týmu Jaroslav KANTŮREK, Ľudovít KRISTINÍK, Stanislav KROPILÁK, Miloš KULICH, Josef KURKA, Ladislav ROUS, Rostislav VANĚČEK, Jiří VOLTNER, Zbyněk ZIKUDA a Miroslav ZUZÁNEK.

Kdo dál se podílel nejvíce na zmíněných úspěších? Zcela určitě hráč, s jehož jménem je historie pardubického basketbalu spojena pupeční šňůrou: dlouholetý kapitán týmu, rozehrávač a střelec Jaroslav KANTŮREK. Ten působil jako základní opěrný bod a prodloužená ruka trenérů v prvoligovém dresu v Pardubicích od roku 1971 až do roku 1987, poté tři roky asistoval trenéru Skokanovi a v následujících dvou sezónách ho u kormidla prvního týmu nahradil. Jeho pětileté trenérské působení v Pardubicích již nebylo hodnoceno jako nejšťastnější, ale následující angažmá, zejména u chomutovského týmu, ukázala, že basketbalu rozumí a své následovníky dokáže ledasčemu přiučit. Jan Skokan se poté ještě na rok k prvnímu týmu vrátil, ale po neúspěchu v konkurzu odešel v roce 1994 o svých nesporných trenérských kvalitách přesvědčovat do Děčína, kde působí nepřetržitě dodnes. I to je zajisté důkazem jeho nesporných trenérských kvalit, i když mnozí odborníci i příznivci basketbalu mají k jeho impulzivnímu jednání na lavičce výrazné námitky. Na sklonku svého trenérského působení v Pardubicích se Jan Skokan nebál zařadit do prvoligového týmu nové mladé tváře a položil základy skvělého kolektivu, který ideálně zkoučoval nově vytvořený tandem Václav JALOVECKÝ – Jan FALTÝNEK.

Léta 1994–2000

Ten v roce 1994 dosáhl druhého nejvýznamnějšího úspěchu pardubického klubu – vítězství v ČESKĚM POHÁRU a zároveň skvělého 4. místa v ligové tabulce ČR, k němuž se dosud pardubičtí basketbalisté již nikdy nedokázali propracovat. Základní příčinou byly narůstající ekonomické problémy klubu a odchod mnoha špičkových basketbalistů do ekonomicky silných klubů. Již v roce 1993 odešel do USK Praha osmnáctiletý Marian PŘIBYL, dnes reprezentant ČR. V roce 1996 se začalo rozpadat družstvo, jehož sláva se mohla hvězd dotýkat. Superdisponovaný pivotman Jiří TRNKA zamířil do Opavy, o rok později ho následoval Ing. Vladan VAHALA, do Nového Jičína odešel Petr WELSCH, do Ústí n/L kvartet David MUSIL, Věroslav SUCHARDA, Jiří ŠENKÝŘ a Ing. Pavel ZAJÍC. Po skončení tristní sezóny 1997/98 museli funkcionáři klubu zachraňovat účast v nejvyšší soutěži až odkoupením práva účasti od krachujícího Žďáru n/S.

Výprodej pardubického kapitálu, výsledku dlouhodobé a trpělivé mravenčí práce s mládeží, však pokračuje dál. Osmnáctiletý Jiří WELSCH odchází do Sparty Praha a přes slovinskou Olympii Lublaň do NBA, Lukáš HOUSER doplnil pardubickou legii v Ústí n/L. a poté úspěšně reprezentoval Děčín.

Odkoupení nejvyšší soutěže však bylo první vlaštovkou na cestě k zastavení výkonnostního propadu klubu. Generální partner OSTACOLOR, a. s., a Magistrát města Pardubice se snažily o vytvoření takových podmínek pro prvoligový basketbal, které by ho pomohly pomalu vrátit na tradiční vysokou úroveň. Po letech rychlých trenérských změn nastoupila ke kormidlu trenérská dvojice Mgr. Miroslav MARKO – Milan MAJER s cílem opět vybudovat tým, který bude respektován všemi kluby ČR jako vážný konkurent v prvoligových duelech. Přes nesmírně náročný tréninkový proces a doplňování družstva novými hráči se však ukázalo, jak obtížným úkolem je rekonstrukce rozpadlých základů. Družstvo i přes některé slibné výkony dlouho nedokázalo svoji výkonnost stabilizovat a trvale patřilo ke čtveřici týmů bojujících pouze o holou ligovou existenci. Přejme si společně, aby loňský vzestup byl pro náš klub návratem do společnosti ekonomicky silných a sportovně prosperujících basketbalových klubů ČR. Dlouholetá úspěšná tradice pardubického mužského basketbalu ho k tomu zavazuje!

Na samém konci století se mohl pardubický basketbalový fanoušek trošku utěšovat tím, že kostru reprezentačního družstva mužů ČR tvořili hráči, jimž byly basketbalové základy vštěpovány v Pardubicích: Marian Přibyl, Jiří Trnka, Petr a Jiří Welschové a až do své tragické smrti v září 2000 i Vladan Vahala. Teprve loňská jubilejní padesátá sezóna naznačila, že pardubický basket může po letech přešlapování na místě znovu pomýšlet na lepší zítřky. Šesté místo v lize by mělo být odrazovým můstkem do druhé padesátky.

Léta 2001 - ??

V novém tisíciletí se skutečně daří potvrzovat vzestupnou výkonnostní tendenci. V sezoně 2008/09 skončila tehdejší BK Synthesia na výborném 3. místě jak v Mattoni NBL, tak i v Českém poháru. Následující ročník sice klubu nevyšel podle předpokladů, ale velká přestavba týmu (ruku v ruce s posílením managementu) se začíná pozitivně projevovat.

Do klubu vstoupil nový tituální partner, ryze pardubická společnost JIP, a s jejím logem na prsou získali basketbalisté "Beksy" opětovně bronzové medaile (sezona 2009/2010 a 2010/2011) a v Českém poháru se probojovali do semifinále (2009/2010). V sezoně 2012/2013 byl klub ještě úspěšnější, když v Poháru České pošty těsně prohrál finálovou bitvu s Nymburkem a skončil na 2. místě, a v Mattoni NBL vybojoval bronzové medaile. V nadcházejících dvou sezonách rovněž patřil ke špičce v ČR: vybojoval jedno třetí místo v Mattoni NBL a v sezoně 2013/2014 skončil čtvrtý (k tomu 3. místo v Českém poháru).

Celá organizace dělá v současné době maximum pro to, aby značka BK JIP Pardubice byla (nejen) v českém měřítku značkou té nejvyšší kvality.